Kousek přízně (story)

Album - Kousek přízně bylo nahráno ve studiu Mozarteum v červnu v roce 1981, klasické LP vyšlo v roce 1982. Za socialismu se čekalo na vydání nahraného alba víc než rok. 9 měsíců z toho zabrala výroba obalů.
Marsyas při vydání alba už vystupovali v dalším složení s Olinem.

Než jsme mohli nastoupit do vytíženého studia Mozarteum, vzniklo několik nahrávek, v různých studiích. Několik písniček například zaranžoval Michael Kocáb a nahráli jsme je ve studiu Československého rozhlasu.
Stala se paradoxní věc. Oskar Petr, kerý po odchodu z Marsysas celý rok vystupoval s JazzQ Martina Kratochvíla, emigroval. Nicméně Marsyas dostali zákaz vystupování v radiu a byl dán příkaz, smazat veškeré jeho nahrávky. Hledat původce tohoto rozhodnutí, ve snaze nahrávky zachránit byl pro nás dost nadlidský úkol, protože jsme měli v rádiu jen pár známých kamarádů - redaktorů.
Zuzana tehdy seděla v radiu 4 hodiny a vyhrožovala, že se z radia nehne, dokud někdo nepochopí, že emigrace Oskara Petra se Marsyas netýká. (Jazz Q problém neměli)
Nahrávky jsme zachránili, ale Marsyas se stejně nehráli.
Některé z nahrávek jsou na CD Kousek přízně jako bonusy.

Kousek přízně jsme připravovali pečlivě, protože jsme věděli, že ve studiu nebude čas na velké experimenty, ke kterým ale stejně došlo právě díky důkladné přípravě.
Je potěšující, že tohle album i po 20 letech a masteringu zní bez obvyklého nánosu doby.

Tehdy se střídali ve studiu zvukaři podle píchaček, takže zvukaři alba jsou Jiří Brabec, Karel Hodr, František Řebíček a Jan Chalupský. Tehdy za mixážním pultem spoluporacoval také hudební režisér, který měl na starosti správně zahrané tóny a intonaci zpěváků. Marsyas tímto způsobem pomáhali Pavel Kün, Pavel Větrovec, Květa Rholeder a Jan Spálený.

Když se pak deska smíchala, čekala míchačku ještě dvě úskalí. Jakýsi dvojí mastering. U pana Straky (ten přidával hloubky a výšky) a pak v Loděnicích, kde se lisovalo. Tam se zase naopak hloubky a výšky odřezávaly, aby se to prý vešlo do drážek černého vinilu.
Pak se už čekalo na vylisování nákladu, který byl plánován jistou plánovací komisí.
Téhle desky se prodalo asi 70 000, což na tu dobu bylo celkem úspěšné.
Ale protože už došly obaly, tak se dál nelisovalo. Takoj byl parjadok...

Fotky na album dělal Ivan Prokop a grafiku Karel Haloun.
Tehdejší návrh večeře u bohatého stolu nějak neprošel. Ale i ten náhradní se nám líbil.

Texty daly taky tehdejší textové komisi zabrat. Nevadily ideově, ale odborníci pověření schvalováním, si nějak nevěděli rady se Zuzaniným pohledem na svět a textování. Souboj dopadl celkem dobře.

Deska vyšla.
JV


Pavel Skála:
Ještě něco k té přípravě.
Skoro rok jsme se scházeli na zkouškách u Zuzany několikrát týdně a dávali dohromady nový repertoár a desku. Už nikdy jsem tak intenzivní přípravu nezažil.
A protože jsme nemohli do studia bez kompletních partitur, aby měl hudební režisér co režírovat, strávili jsme asi 10 dní ve Slatiňanech, psali noty a doaranžovávali další nástroje. Volba rytmiky byla jednoznačná.: Jirka Veselý – Etc na baskytaru a Jirka Hrubeš na bicí a percussions. (Hrál v Pražským výběru ale my ho znali spíš z kapel Žlutý pes a Horký dech)

Nikoho lepšího jsme neznali. Dá se říct, že tu pro nás nikdo lepší nebyl. Tehdy se muzikanti docela často scházeli, pařilo se a přišlo nám, že do toho jdou kluci rádi. Takže spolu jsme pak měli asi tři zkoušky v tehdejším klubu Dvojka na Vinohradské nad rozhlasem.

Taky si vzpomínám, že do písně Za městem, jsme potřebovali pedál steel kytaru, ale nechtěli jsme nikoho, kdo bude hrát ortodoxní country. Takže to nakonec natočil Petr Pokorný – Etc, který si part vymyslel a pak natočil během polední pauzy mezi dopolední a odpolední frekvencí.
Nechali jsme mu hrát 24 – stopý magnetofon pořád dokola a šli na oběd.
V té samé písničce hrál J. Hrubeš dvakrát přes sebe na různě velké plechové krabice od filmů, které jsme si vyžebrali ve filmových ateliérech v Hostivaři, kde jsme natáčeli muziku do filmu, ke kterému dělal JV muziku.
Dodnes to zní výtečně.


J V:
Já mám pořád ten obraz před sebou. V Mozarteu na zemi byly rozložený plechovky a Chomáč u nich klečel, hrál ty breaky a my jsme se v režii tetelili radostí, jakej to je super zvuk.

Taky jsem si vzpomněl, že veškeré ty partitury jsem měl v kufříku, který mi ukradl někdo v čajovně na Národní. Zaplaťpánbůh už bylo natočeno. Ale dodneska mě ta ztráta štve.